Vstávej, musíš podojit ….

V pondělí 3.10 jsme zůstali ještě jeden den v Aucklandu s tím, že večer pojedeme směrem na Taurangu. V této oblasti je dost baliček ovoce a sadů, kde bychom možná našli práci. Přes den jsme zařizovali ještě nějaké věci kolem auta a zajeli do jednoho velkoobchodu vyplnit žádost o práci. Ptali jsme se, kdy by nám tak mohli dát vědět, ale sami nevěděli, jak dlouho to potrvá. Z toho jsme moc happy nebyli. Ale odpoledne se vše změnilo. Na internetu jsme objevili inzerát, že paní Rosie hledá dva lidi na pomoc s chodem farmy. Inzerát byl podle mého na ne moc navštěvovaném severu. Další inzerát zde byl 20dní starý, ale ten náš byl jen dva dny. Usoudili jsem tedy, že by to mohlo být i aktuální a napsali jsme jí, ale po předchozích zkušenostech jsme moc nevěřili, že se ozve s pozitivní odpovědí. Většina farem, co shání pracovníky, totiž vyžaduje předchozí zkušenosti s prací na farmě. A ty my jsme neměli. Rosie ale odpověděla, že je nás stále potřeba. Asi za hodinu jsme byli domluvení, že další den dorazíme k nim na farmu. Bydlí asi 10 kilometrů severně od města Hunterville, na jihu severního ostrova, asi 5 hodin cesty od Aucklandu. V pondělí večer jsme tedy vyjeli do neznáma. Na benzínce jsme upravili auto (vystlal jsem ho molitanem, který se tu dává pod koberce a je docela měkký – ten jsme mimochodem našli vyhozený u popelnice v Aucklandu), aby se v něm dalo přespat a kolem půlnoci zaparkovali na odpočívadle, kde jsme strávili noc. Ráno jsme pokračovali kolem 8 hodiny. Cesta byla docela dlouhá, naše kára totiž nejmíň žere při 90-100 kilometrech v hodině. Navíc jsme se báli, že se spálí převodovka, pokud pojedeme rychleji. Viděl jsem z ní totiž trošku kapat olej.Jak bylo auto zaparkované v Aucklandu na ulici, byla pod ním skvrna. Cestou se nám málem podařilo spotřebovat všechen benzín a pár kilometrů jsme jeli i na výpary. Podle mapy bylo další město až za 40 kilometrů. Říkal jsem si to bude akorát, pak ovšem se ukázalo, že město na mapě je ve skutečnosti pár domečkú kolem sebe a nemají tam ani obchod, jen malou školu. Museli jsme se tedy rozhodnout, co dál. Otočili jsme to a jeli zpět. Doufali jsme, že benzín vyjde. Po cestě jsme se ptali ještě místního silničáře, kde je nejbližší benzínka. Říkal že „támhle“ a ukázal v mapě bod vzdálený 50km :-). Dal nám tedy alespoň 4litry, co měl v kanystru (asi pro stroje) a rozloučil se s námi. Cestou jsme se ještě stavili v bance, protože nám pořád nefungovaly platební karty. Tam jsme se dozvěděli, že máme naúčtovanou pojistku na auto, která nám nešla zařídit, navíc byla na 690$ za rok a my jsme se dohodli na pobočce banky za nějakých 320$. Vůbec jsme nevěděli, jestli si z nás nedělají srandu. Takže jsem to  hned osobně zrušil.

Na farmu jsme dojeli kolem 3 hodiny odpoledne. Přivítala nás mladá paní domu a její tři děti (6, 3,5 roku a 9 měsíců). Chvíli jsme si povídali, Rosie pak odjela vyzvednout dceru ze školy a my zůstali v domě sami. Výhled z domu byl fantastický. Rozhodli jsme se tu zůstat už pro ten výhled.Večer pak přišel Richard a Inken, další pomocnice z Německa.
Rano jsme vstavali v pět hodin ráno, tak, abychom o půl šesté byly nastoupení v dojící stanici. Hanka s Inken jely na čtyřkolce sehnat krávy do stanice, já ráno zůstal u dojení. Hanka pak byla vyslána do Palmerston North, města vzdáleného asi 70 kilometrů, pro jakési řemeny. Cestou zpět ale minula odbočku na Hunterville. Zajižďka asi 40 kilometrů. Naštěstí ji napadlo vzít si mapu, jinak by byla nadobro ztracená. Odpoledne pak jela k mechanikovi nechat opravit čtyřkolku, nestartovala. Poté čekalo i ji dojení.
Krávy se dojí dvakrát denně, v pět ráno a ve dvě odpoledne, pokaždé asi 150-200 krav na každé stanici (jsou tu dvě). Denně se nadojí asi 10000 litrů mléka, to se pak odváží do jiného města ke zpracování. Musím říct, že podojit takové množství krav je pěkná fuška. Krávy stojí v dlouhém boxu jedna vedle druhé na vyvýšeném místě a zespodu zezadu se každé musí nasadit na vemeno 4 odsavky. Ty taky nejsou zrovna lehké. Je třeba si také dávat pozor, jednak na to, která kráva zvedá ocas, abychom nechytli plnou dávku jejich zpracované snídaně nebo na kopnutí. Některé totiž nemají dojení rády a pěkně kopou nebo se ošívají. Už chápu, proč ostatní nosí kapuce na hlavě :-) Když jsou krávy podojeny, celá stanice se musí uklidit. To nejde jinak než silným proudem vody, který všechno (opravdu všechno :-)) spláchne do jímky. Celé čištění trvá stejně jako celé dojení, ne-li déle. Nevěřili byste, kolik ty krávy nadělají pod sebe, když čekají na podojení.
Je to spousta nových věcí, ale jsme rádi, že máme práci. Není to tak hrozné a myslím, že nás to bude i bavit. A časově to je taky v pohodě. Denní šichta startuje v 5:30, práce je zhruba do jedenácti, pak je hodinu pauza. Poté se dělá do oběda, ten je kolem 13:00, zase hodinová přestávka a po obědě se dělá do 18:00 až 19:00.

Bydlíme v takové malé chatičce u domku. Je tam velká postel a skřínky. Ale není tam voda a záchod. To už by se tam opravdu nevešlo. Ráno je tam pěkná zima, zvlášť teď na jaře, ale dá se to přežít. Je tam ale elektrika a vyhřívaná deka. Takže se tu vlastně máme docela fajn…:-)

zp8497586rq
Příspěvek byl publikován v rubrice 2011 nový zéland, práce, život kolem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Vstávej, musíš podojit ….

  1. Zemědělec napsal:

    Konečně čichneš k práci. Žádné povalování u monitoru… ;)

Komentáře nejsou povoleny.