Vinice, vinice a zase vinice

Od minulého příspěvku uplynulo již hodně vody a my stále pracujeme u J2 Contracting Ltd. Dan se vypracoval na úspěšného „strippera“ – protrhávače prořezané révy, já jsem byla přiřazena k „wrapperům“ – přivazuju jednotlivé větve révy ke drátům, český terminus technikus pro tuto činnost je vázání tažňů k drátěnkám. Wrapping jsme si vyzkoušeli oba, Danovi u téhle drbačky prohlásil, že to dělat nebude a že si vydělá více u strippingu. A tak zůstal u strippingu. Wrapping se při troše trpělivosti a šikovnosti dá vytrénovat za pár dní, pak už není problém udělat 350 až 400 vinných hlav za den (opravdu velcí borci zvládají až 500). Plat za se odvíjí od počtu vázaných tažňů, plat za jeden tažeň je 8-9 centů. Počet tažňů je pak závislý na odrůdě vína, například na odrůdě pinot se váží tažně dva, na odrůdě sauvignon blanc tři až čtyři. Na strippingu zůstal Dan sám, později se k němu přidal Tomáš, kterého jsme potkali v backpackers hostelu. Samozřejmě se o tuto práci hlásili i další zájemci, ale Julie všechny ostatní vyhodila, prý jsou moc pomalí a jí se nevyplatí je zaměstnávat. Na poli pracovním jsme tedy i na repliky hodinek novém místě obstáli a práci máme slíbenou až do našeho odjezdu.
Pracujeme většinou šest dní v týdnu, od pondělí do soboty, neděle jsme zasvětili válení a ležení v posteli. Vše je ale závislé na počasí. Pokud prší, nepracuje se. To se ale vždy dozvíme až daný den ráno. V Blenheimu může být sucho, ale na vinicích za městem může pršet a naopak. Každý den proto bedlivě sledujeme počasí.

Po dvou týdnech v hostelu jsme se začali poohlížet po bydlení za rozumnější cenu. Narazili jsme na čtyřpokojový dům, který pronajímá Filipínka Levane, ukecaná zdravotní sestra v nemocnici. V domě bydlí další tři Češi, Kanaďanka s Angličanem (my toho moc nenamluvíme, ale oni jsou v nekomunikaci mistři) a majitelčin přítel Edson, jazykově nadaný a učenlivý Brazilec, který už bravurně ovládá česká sprostá slova a často a rád je používá. Náš pokojík sousedí s koupelnou a díky papundeklovým stěnám, typických pro novozélandské domy, slyšíme doslova každé šplouchnutí a žblunknutí. Nad hlavou nám semtam prolétne letadlo z pět kilometrů vzdáleného letiště. Ale zvyknout se dá na vše. V domě je domácí kino s xboxem, který už jsme stihli několikrát vyzkoušet. Jediné, co se bydlení dá vytknout je studená koupelna a pokoje. Dům je vytápěn krbem, ten je ovšem v obýváku, který je druhé straně domu, než pokoje. Navíc máme zakázáno používat přenosné radiátory, prý žerou moc elektriky. Když jsme se stěhovali, Levane prohlásila, že vyhřívání stejně nepotřebujeme, když jsou na postelích elektrické deky. Takže ranní oblékání je opravdu rychlá záležitost.

V Blenheimu plánujeme zůstat do 20. srpna, pak odlétáme na dva týdny směr Fidži. Je to změna oproti původnímu plánu, kdy jsme chtěli procestovat Jižní ostrov. Je tu ale zima a zvlášť na jihu je v noci pod nulou a denní teploty nepřekračují pět stupňů. Tak jsme si řekli, že se radši pojedeme vyhřát do Jižního Pacifiku. Ve hře byla i Tonga či Vanuatu, ale na letenky na Fidži byla zrovna akce. Z Fidži už pak letíme rovnou domů, doslova přes půl světa, zpět na rodnou hroudu (Fidži-Nový Zéland-Austrálie-Taiwan-Thajsko-Nizozemí-Praha).

zp8497586rq

dan se představuje:

každá cesta má jasný cíl, je jen otázka času kdy ten cíl nalezneme, je jen otázka srdce zda ho chceme nalézt, je jen otázka mysli zda ho přijmeme, je jen otázka osobnosti zda se s ním vyrovnáme --- dan roško, 2009
Příspěvek byl publikován v rubrice 2011 nový zéland, práce, život kolem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>